Provincie Salta

10.5. - Zařizovací den v Saltě

Budíček 2:40 a ve 2:50 sedíme v autě na letiště. Tentokrát cesta trvá pouze 30 minut. Na letišti vystojíme tu nejdelší řadu na baggage drop společnosti Flybondi a letíme do Salty. Do Salty přilétáme okolo 7. hodiny ranní.

Z letiště odejdeme pěšky, abychom mohli jet do města městským autobusem. Jdou s náma asi 4 místní. První autobus jede právě do centra Salty, ale přesto David radši sleduje mapu. Vystoupíme v centru města a jdeme přímo na ubytko si odložit batohy.

Snídáme v kavárně Klárka medialunes s kávou a David tortillas s kávou. Tortillas nejsou žádné tortily, jak jsme si mysleli, ale takové malé čtyřhranné máslové suché pečivo podávané s marmeládou a máslem. Většinou jsou hezky teplé a na porvchu křupavé, vevnitř ale hezky vláčné. Plánujeme následující dny a půjčení auta. Z kavárny koukáme na rušnou ulici - stánky s ovocem, procházející protest s bubnama a lidi stojící v řadě (později zjistíme proč).

Přes náměstíčko se sochou caballo (čti s argentinským přízvukem "kabašo", jak nás upozornila běžíci holčička nadšená z koníka) a generálem Arenalesem jdeme do Hertzu se domluvit na rezervovaném autě. Máme totiž slevový kód od Juany, který se dá uplatnit pouze v prodejně. Pán v Hertzu nám dá slevu, vše vysvětlí a domluvíme se na vyzvednutí auta večer.

Když už máme vše zařízeno, tak se ubytujeme. Pokoj je prostorný, ale jednoduchý, koupelna taktéž. Oběd vynecháme a vyrážíme pěšky na Cerro San Bernando, ze kterého bude výhled na celou Saltu. Cestou míjíme asi 12 pomníčků, kde je vyobrazené ukřižování Ježíše. Na vrcholu je vytvořeno několik kaskád padající vody, se kterými se mistní rádi fotí. Jinak na vrchol rádi běhají, ale dobíhají úplně spocení, protože musí zvládnout převýšení asi 250 metrů v teplém počasí. Pokocháme se výhledem na město a přilehlé hory. Překvapuje nás, jak rozhlehlá Salta je, protože centrum je vcelku malé.

Dalším cílem je archeologické muzeum na náměstí. Cestou se ale jestě stavíme v katedrále, která je uvnitř samozřejmě krásně vyzdobená. Všude se blýská zlato a růžový mramor. Dokonce mají vytvořený Betlém s ježíškem obklopeným ovečkama, oslíkama a dalšíma postavama. Muzeum bylo pro nás trochu zklamáním, protože jsme se chtěli dozvědět něco málo o historii Salty a Argentiny a ne vidět spoustu židlí a stolů po španělských conquistadorech.

Už značně hladoví jsme si šli o půl sedmé vyzvednout rezervované auto - Renault Sandero. To jsme přeparkovali na noc blíž k ubytování a vyrazili jsme na vytouženou večeři. Míjeli jsme opět několik řad lidí. Tentokrát už nám je jasné, na co čekají. Jsou to fronty na bankomat.

O půl osmé jsme došli k restauraci Viejo Jack, kde mají údajně ty nejlepší stejky v celé Saltě (možná i Argentině). Bohužel restaurace byla zavřená. Šli jsme tedy hledat dále a našli jsme parilli (označení pro restauraci zaměřující se na přípravu masa) El Chaura. Vcházeli jsme okolo osmé večer a byli jsme úplně první hosti na večeři. V Argentině je totiž běžné, že restaurace mají otevřeno pouze na oběd od 12:00 do 15:30 a pak na večeři od 20:00 do 1:00. Pro nás to je trochu nezvyklé. Objednáváme si Bife de costilla (T-Bone steak) a Bife de chorizo (svíčková). Pro jistotu číšníkovi zdůrazníme, že maso chceme jugoso (šťavnaté - rare), protože standartem je maso úplně opečené (well done). Maso jsme dostali na horkém podnosu i s horkými uhlíky, aby zůstalo stále teplé, protože místní porce jsou obrovské (maso 600 g není nic neobvyklého). K masu máme samozřejmě červené víno a jako pozornost podniku dostáváme jako digestif šampaňské citrónovou zmrzlinou. Celá večeře byl ohromný zážitek.

11.5. - Roadtrip do Molinos

Na hotelu snídáme tradičně a hodně sladce - medialunes, tortilly, marmeláda, máslo, džus, sladké cereálie a sladký yogurt + káva/čaj.

V snídaňové místnosti běží televize, a zrovna dávají pořad, kde se ptají lidí na to, co běžně snídají. Trénujeme španělštinu a zjišťujeme, že většina národa prakticky snídá, co my.

Teď je ale na čase začít náš roadtrip- Ruta del Vino! Vyzvedáváme si auto na super parkovišti a vyrážíme směr Cachi po silnici 33, ze které se pak přesuneme na ikonickou "silnici" 40 (Ruta 40). Ze začátku je cesta obyčejná. Projíždíme přilehlé čtvrti Salty a vesničky. Na ulicích probíhají psy, grilují se kuřata a místní začínají svůj den. Míjíme pár políček a ohrad se zvířaty. Za pár kilometrů už začínáme stoupat do hor. Krajina se proměňuje rychle a my na barevných kopcích vidíme obrovské kaktusy jeden vedle druhého. Za chvilku se silnice mění v prašnou cestu a výhledy jsou čím dál lepší. A tak děláme časté zastávky na fotky a kochání se. Na jedné ze zastávek dokonce potkáváme lišku!

Naše první delší zastávka je pěší stezka Národním parkem kaktusů (Parque Nacional de Los Cardones). Protáhneme si trošku nohy, ale jdeme docela pomalu. Všude kolem je jen taková travnatá step. Jsme v 3500 m.n.m a máme už docela hlad. Pokračujeme dále ještě do kopců až se najednou ocitneme na planině a silnice už vede jen rovně. Potkáváme vikuně a jen pár projíždějících aut. Cesta se opět začíná stáčet a my se ocitáme na úplném poli obrovských kaktusů a jedeme opět po rovné cestě označované jako "Recta de Tin Tin". Zastavujeme abychom se podívali blíže ke kaktusům a trochu se prošli. Než dojedeme do Cachi zastavujeme se u místního stánku, kde mají svačinky a taky koření- úplná záchrana! Už je 14:30 a my už máme vážně hlad. Kupujeme sušené banány, oříšky, popcorn a čokoládovo-kokosovou tyčinku a pak už frčíme do Cachi. V 15:30 jsme tam a dáváme si pozdní oběd/brzkou večeři na náměstíčku. Je teplo a připadáme si jak někde v Itálii u moře. Dáváme si místní "milanesa" tenký hovězí řízek s opečenými bramborami a litr Coca-Coly k tomu abychom měli dost síly na zbytek dne. Během obědo-večeře ještě rezervujeme hostel na dnešek. Pak se projdeme po vesničce, koupíme si na cestu krekry a jedeme dál směr naše cílová destinace- vesnička Molinos.

Jedeme v údolí říčky Calchaquí. Cestou projíždíme kolem takových osad místních usedlíků a kocháme se přírodou. Po 206 km jsme v 19:00 na místě! Ubytování je kouzelné a laděné do koloniálního stylu. Před spaním si dáváme ještě noční procházku po vesničce- kolem školy, hřiště, kostela, policejní stanice. Cestou koupíme banány a pak už se vracíme na hostel a jdeme spát.

12.5. - Cafayete roadtrip

Snídáme v krásném salónku hostelu. Jídlo se opět nese v typickém argentinského duchu.

Hned po snídani se jedeme podívat na vinice Colome. Není tak velká, jak jsme čekali, ale ty hory kolem ní ji dávají šmrnc.

Pak už směřujeme do našeho dnešního cíle - většího městečka Cafayate. Příroda se pořád proměňuje a je stále nádherná!

Cestou potkáváme hejna místních zelených papoušků a pár volně probíhajících psů. Čím víc se blížíme k městečku Angastaco a Národnímu parku "Quebrada de Las Flechas", vidíme víc zajímavý geologických útvarů a krajina je čím dál tím víc suchá. V malém městečku Antagasco si dáváme oběd. Tentokrat včas! David volí Churasco se zeleninou (hovězí maso a dvě volská oka) a Klára noky s kuřetem a zeleninovou omáčkou. Porce jsou obří!

Stihneme ještě udělat naší denní dávku Duolinga a pak pokračujeme dál. Projdeme se po městečku, naskakujeme do auta a za pár minut jsme v národním parku. Je plný snad tisíce špičatých výběžků, které směřují ze země diagonálně k nebi. Zase neskutečné scenérie zastavujeme na fotky a vyhlídky a nemůžeme se té krajiny nabažit.

Ikdyž jsme už venku z parku, je pořád se na co dívat. Po cestě prozkoumáváme městečko San Carlos. Je dost podobné ostatním a není v něm nic speciálního. Za chvilku už přijíždíme do Cafayate. Už před městem míjíme několik rozlehlých vinic obklopených vysokými horami. První zastávka v Cafayate je kupodivu zmrlinárna.

Potřebujeme se posilnit a taky zajistit ubytování na dnešek.

Po přesunu na celkem útulný hostel se jdeme projít kolem vinic a po centru města. Večer sedáme v restauraci na náměstí na sklenku červeného vína a takové malé tapas- šunka, sýr a pečivo.

Kvalita vína ani tapas není nejlepší, na to že jsme ve vinné oblasti, ale i tak si to užíváme.

13.5. - Quebrada de las Conchas

Medialunes a tortilla s máslem a marmeládou, která nám bohužel k snídani nestačí. Ještě máme k dispozici slazené kukuřičné lupínky a kulaté barevné cereálie se sladkým jogurtem. Zkoušíme i tyto, ale cítíme se, jako bychom jedli kostky cukru. Argentinské snídaně už nám trochu lezou krkem. Na cestu si ještě koupíme bagety se salámem a vyrážíme zpět směrem Salta.

Cestou nás čeká několik zastávek. První z nich je písečná duna pár kilometrů od Cafayate. Má hezky žlutou barvu, jako na pláži. Po příchodu zpět do auta vysypáváme boty a jedeme dál do údolí.

Další zastávkou jsou Los Castillos. Jasně oranžové pískovscové/hlinité skály. Procházíme se vyschlým korytem řeky, které je široké asi 30 metrů. Ve skálách jsou občas vymleté díry od vody. Jedeme dál. Projíždíme okolo oranžové Pravčické brány a velikého sloupu El Obelisco. Krajina se stále střídá z oranžové zaoblené (připomíná nám Sion národní park v USA), na tmavou ostrou. Zastavujeme snad každých 800 metrů na vyhlídky.

Procházka Los Estratos nás naprosto uchvátila. Jsou zde krásně vidět jednotlivé vrstvy skal. Střídají se barvy bílé, oranžové, hnědé, černé, zelené, modré a šedé. Procházka má asi 5 km, takže většina turistů zůstává v autě a my jsme v přírodě skoro sami. Super!

Dále navštěvujeme turističtější místa - El Anfiteatro a Garganta del Diablo. Zde jsou i stánky s keramikou a indiánskýma hudebníma nástrojema. Pak už zastavujeme jen na pár vyhlídek a vyjíždíme z údolí Quebrada de las Conchas.

Klárka trochu spí, David zodpovědně řídí až k jezeru Río Guachipas. Vypadá podobě, jako veliká alpská jezera s velkýma luxusníma vilama. Pro místní to je dovolenková a odpočinková oblast. Něco jako Mácháč, jenom výrazně větší. Dokonce tu je u několik tobogánů a most, ze kterého se skáče bungee jumping. Většina stánků a restaurací má však zavřeno, protože zde je podzim.

Do Salty se dostáváme před šestou večerní, ale kvůli hustému provozu ve městě vracíme auto až lehce před sedmou. Sbalíme si saky paky a jdeme do kavárny Café Martinez, kde plánujeme následující dny v Chile. Z kavárny musíme odejít v deset večer a jdeme opět do vytouženého Viejo Jacka. Cestou si koupíme sváču do autobusu. Přestože Klárka do restaurace volala, zda-li mají otevřeno, tak k našemu zděšení po přichodu zjišťujeme, že restaurace s nejlepšími stejky široko daleko má opět zavřeno.

Jdeme tedy na večeři do přilehlé pizzerie, kde vyzkoušíme parrilladu - argentinská klasika. Je to připravené grilování různých druhů masa, vnitřností a klobás. My jsme dostali trochu hovězího masa, masitou klobásu, jasně tmavou klobásu (pravděpodobne krvavá klobása), játra a asi střeva. Maso bylo vynikající. Se zbytkem jsme se s čestí poprali.

Na autobusové nádraží vyrážíme pěšky okolo půlnoci. Klárka si ještě na cestu koupí kolu a nasedáme do autobusu do San Pedro de Atacama okolo jedné ráno. Autobus má pohodlné sedačky přizpůsobené na spaní. Vyčerpaní ihned usínáme.