Chile - San Pedro de Atacama

14.5. - Přejezd hranic do Chile (do San Pedro de Atacama) a trable s půjčením auta

Cestou v autobuse se občas budíme, ikdyž jsou sedačky opravdu pohodlné. Kolem 7:30 už zastavujeme na pumpě před hranicemi. Čekáme tady hodinu a půl. Nejdříve nechápeme proč a pak nám dojde, že nejspíš čekáme než otevřou hranice. V rámci čekání si dáváme snídani, koupenou v Saltě- tousty s tenkými plátky hovězího masa a rajčaty. Jsou éňo ňúňo!Kolem 9:30 jsme na hrajících u přechodu Jama ve výšce 4100 m.n.m. Chvilku čekáme v autobusu a dáváme si Coca-Colu a pak jdeme do jedné z budov, kde musíme nejdříve provést "check out" z Argentiny a pak "check in" do Chile. Na závěr musíme pro naše velké batohy do autobusu, protože musí projít scanem. David jde asi 100 metrů pro oba naše batohy do autobusu a přijde úplně zadýchaný a chvilku mu trvá srovnat dech. Během čekání na scan batohu dokonce najednou nějaká paní spadne a musí chvilku ležet aby se jí udělalo lépe. Člověk musí být ve vysoké nadmořské výšce opatrný a tak si Klára raději během dlouhého čekání sedá, ale je nám oboum dobře. Proces je to docela dlouhý a trvá necelé 2 hodiny. Kolem 10:30 už projíždíme Chile!

Kolem nás je poušť, sopky a laguny. Samá nádhera! Ve 12:30 místního času (-1h versus Argentinský čas) a jdeme rovnou podle plánu na turistické informace abychom zjistili, jak nejlépe navštívit naše 3 cíle dne - Valle de La Luna ( měsíční údolí se zajímavými geologickými útvary), Pucará de Quitor a Tulor (památky po Incích). Domlouváme se klasicky Španělsko-Anglicky a zjišťujeme vše potřebné. Super! Plán je jasný- 1. Zajít pro auto do Westcar (rezervováno včera on-line na pick up ve 14:00), 2. Navštívit Pucará de Quitor a pak nakonec Valle de La Luna.

K westcar přicházíme ve 12:56 a ikdyž má být obědová pauza až 13-14:00, nikdo tam už není. Nevadí, jdeme na hostel udělat check-in a nechat si tam velké batohy. Není moc čas na jídlo a tak si aspoň dáváme banány a vracíme se zpátky do Westcaru. Jsme tam sice přesně ve 14:00, ale už tam čekají 2 skupinky lidí. Tak si sedneme do fronty a trpělivě čekáme. Když na nás přijde řada, tak nám paní z westcar řekne, že naše rezervované auto nemá k dispozici. Má pouze velký pick up truck, který je asi dvakrát dražší. Chvilku přemýšlíme, ale protože chceme volnost a chceme ujet všem těm turistům, které jsme potkali v ulicích, auto bereme! Smíříme se s dražší cenou a už nás čekají jen formality, jako třeba placení depositu kreditní kartou. Kreditku sice nemáme, ale v Herz půjčovně to šlo taky bez ní a tak nemáme obavy. Davidova karta je bohužel zamítnuta. Zkoušíme ji znovu, pak obě naše Revolut karty a pak několikrát Kláry World elite. Bohužel jsme bez úspěchu. Paní z Westcar nám i dělá hotspot abychom se nějak mohli dostat, ke Kláry pracovní kartě. Ta je totiž kreditní, ale Klára ji nemá s sebou. Bohužel skrz on-line bankovnictví nejde zjistit všechny její údaje a tak musíme půjčovnu opustit. Paní nám ještě doporučí jinou půjčovnu, která není úplně oficiální, a kde berou hotovost - RentaHilux. Jdeme tam! Pán tam není moc příjemný. Ukáže nám jen 2 papíry, jeden s cenami různých aut a jeden se smlouvou a pak pokračuje v koukání na fotbal. Smlouva je napsána jednoduše, tak že všechna zodpovědnost bude na nás jako půjčujících a nemůžeme si připlatit žádné pojištění. Zároveň bychom museli všechno platit hotově. Nepřijde nám to důvěryhodné a tak zkoušíme jít ještě na turistické informace poprosit o radu. Na letišti v Calamě prý také půjčují auta, ale všude bude potřeba kreditka. Na ulicích v San Pedru by měly ještě další neoficiální půjčovny, ale pán z turistických informací nás hned varuje, že si musíme dát pozor na stav auta atd. Jsme bezradní a jediné, co nás ještě napadne je zeptat se o pomoc rodiny. Jdeme do kavárny Roots abychom měli Wi-Fi a dáme si jen něco k pití - David Coca-Colu a Klára frapuccino. A začínáme obvolávat rodinu. Z Nováků bohužel nikdo kreditku nemá. David zkouší Polákovi, ale také bez úspěchu. Zachrání nás nakonec Péťa s Dennisem. David volá Péťe do Španělska a ta Dennisovi do Ameriky. David si přidává Dennisovu kartu na Apple Pay a všechno vypadá dobře. Jsme vděční ani nevíte jak. Odcházíme z kavárny a jdeme zpátky do Westcar. Teď už je tak 17:00. Dojdeme do Westcar, nadšení říkáme paní, že si auto budeme nakonec půjčovat a budeme moci platit zálohu, protože jsme našli kreditku. David bohužel zjišťuje, že karta v Apple Pay nefunguje a je nutné nějaké povrzeni přes Dennisovu banku. Prosíme tedy znovu paní o hotspot, protože se musíme spojit s Péťou a Dennisem. Snažíme se psát a volat Péťe a Dennisovi, ale bohužel nám to asi 15 min neberou. Pak nám ale volá Péťa zpátky, dám i číslo na Dennise na Whatsapp a za chvilku už mluvíme s Dennisem. Ten má světoborný nápad- když nejde Applepay, tak tam zkuste prostě zadat údaje karty do toho terminálu! Vůbec jsme nevěděli, že by tohle mohla být možnost. Jdeme zpátky za paní a hlásíme, že platbě zálohy chceme dát ještě jednu šanci. Zadáváme detaily karty do terminálu, ale transakce je zamítnuta. Říkáme paní, že to musí jít a zkoušíme to podruhé. Vítězství! Transakce byla úspěšně dokončena! Je lehce před 18:00 a my odjíždíme z Westcar v naší velké červené káře. David se cestou autem na hostel učí, jak zařadit zpátečku v tomhle autě. Na pár minut totiž zablokujeme cestu. Auta tady mají veliká, ale na cesty ve městě se většinou dvě vedle sebe nevejdou. Je z toho taková nepříjemná situace, ale místňáci nám poradí a my jedeme dál.

Na hostelu bookujeme vstup na zítřejší výlet k vysoko horským lagunám, David si bere panadol na hlavu, která ho bolí většinu dne a vyrážíme zpět do města. Musíme si koupit svačinu na zítra a hlavně se odměnit dobrou večeří - máme už fakt hlad. Na večeři jdeme do restaurace, kde venku hraje živá hudba. Hrají samé pěkné rockové a Indie-rockové covery. Atmosféra je příjemná a my večeříme. Klára burger s hranolkami a místní Ale pivo a David pizzu a colu.

Je to blažený pocit mít úspěšně za sebou tenhle den.

15.5. - Slaná a měsíční pustina

Brzká vstávačka, protože v 8:00 si potřebujeme vyzvednout vstupenky v malé vesničce Socaire na Piedras Rojas a laguny Miscanti a Miñiques. Do vesničky jedeme asi hodinu a půl. Našim cílem je být první, abychom měli jezera sami pro sebe. Lístky se nám podaří vyzvednout jako prvním a tak pokračujeme cestu na Piedras Rojas.

Několikrát zastavíme kvůli zvířátkům u silnice. Protože před náma projel zatím pouze ranger, tak se cesty nebojí. Vidíme ptáka Suri (něco jako pštros, ale žije ve vysoké nadmořské výšce) a několik skupin vikuní.

K Piedras Rojas přijíždíme před 9 hodinou a pán nás pustí ještě chvíli před otevíračkou. Piedras Rojas veliké slané jezero zasazené do červených kamenů. Ty jsou okolo vody samozřejmě bílé od soli. Plameňáci ale nikde. Pořádně nám fouká a je zima, na což jsme nebyli úplně nejlépe připraveni. Trochu klepeme kosu. Uděláme si pár fotek a vracíme se směrem na laguny Miscanti a Miñiques.

K lagunám se dostaneme se stejným vstupem, jako na Piedras Rojas. Nejdříve vidíme lagunu Miscanti, vedle které je asi 6 vikuní a v laguně vidíme první plameňáky (asi 3). Celá laguna je zasazená mezi zasněžené vulkány a tmavší krajinu se žlutou trávou. Trochu se podél laguny projdeme, nasedneme do auta a za minutu jsme u laguny Miñiques. Tam z větší dálky vidíme jak plameňáky, tak další druhy ptáků. Výhled do krajiny, podobné jako u Miscanti, to je ale krásný. U lagun si ještě v autě dáme připravený oběd - avokáda s toastovým chlebem.

Další zastávkou je laguna Chaxa. Ta je o poznání v nižší nadmořské výšce. Na cestu se radši ještě zeptáme v Socaire. Po příjezdu ihned vidíme ohromné rozdily od předchozích lagun. Jsme uprostřed pouště a okolo laguny je popraskaná neprostupná bílá půda s krystaly soli. V laguně je spousta plameňáku, kteří loví krevety, díky kterým jsou tak růžoví. Když mají zobák ve vodě, tak můžeme slyšet jasně rytmické mlaskání. V Atacamě žijí 3 druhy plameňáků - Flamenco chileno, Flamenco andino a Flamenco de James. Liší se svým zbarvením.

Z laguny Chaxa spěcháme do Valle de la Luna (měsíční údolí), protože poslední vstup do parku je možný v 17:00. Nasedáme tedy do auta a jedeme jako místní. U vstupu jsme v 16:30, takže s lehkou rezervou, ale zjišťujeme, že některá místa v parku zavírají právě v 17:00. Musíme tedy prioritizovat a cíleně vynecháváme velkou šedou písečnou dunu a místo ní jedeme na Achaches. Je to malý hike, který nám v rapido tempu (paní, která měla prostor na starost nás takto popoháněla) zabere asi 35 minut. Hike je to ale naprosto úchvatný. Chvíli jdeme po šedém písku, chvíli po kamenech. Některé výhledy vypadají jako do měsíční krajiny, u jiných zase vidíme zelenooranžové mramorované skály. Výhoda toho, že jsme přišli až okolo zavírací doby je ta, že na hiku už potkáme prakticky jen australský pár a jinak máme výhledy a krajinu pro sebe. Poslední co v údolí navštívíme je Tres Maria - tři kamené sloupy zasazené do tmavé šedé krajiny posypané solí (prakticky to vypadá, jako by byla trochu zasněžená).

Součástí zakoupeného vstupu je i vyhlídka Mirador Ckari, na který jedeme právě na západ slunce. Vidíme celé údolí, které zaplavují zlaté paprsky slunce. Oranžovočervená půda se krásně vybarvuje. Následně červánky a pak už je brzy tma. I přes další skupiny turistů si západ slunce užíváme. Ti ale na vyhlídce nevydrží tak dlouho, jako my. Nás musí poprosit správce parku, zda-li již nemůžeme odejít, protože by rádi zavřeli.

Cestou do města navštívíme supermarket, koupíme těstoviny, červenou omáčku a svačinu na další den. Těstoviny si připravíme na ubytku, pochutnáme si a jdeme spát.

16.5. - Z bundy do plavek

Dneska vstáváme brzo. Je 4:15, oblékáme se, bereme výletnické batohy a už míříme do našeho super auta před hostelem. Jedeme ke 3. největším gejzírům na světě - El Tatio. Čeká nás 80 km dlouhá cesta mezi horami. Chvilku nám trvá než se vymotáme ze San Pedra de Atacama, ale pak už jedeme více méně až do El Tatio po stejné cestě - docela dobře zpevněné, ale není to žádná asfaltka.

A proč jedeme vůbec tak brzo? Gejzíry jsou největší podívaná ráno při východu slunce, když je venku nejnižší teplota. V ten moment horké páry vystupují na povrch s největší intenzitou. Ikdyž nás od cesty vlastním autem pár lidí odrazovalo, cesta je docela dobrá a my jsme v 6:30 na místě. Platíme vstupné, dostáváme instrukce a vjíždíme do parku El Tatio. Už se postupně začíná rozednívat, vidíme už pole gejzírů, které se rozprostírá mezi nádhernými horami. Parkujeme auto a míříme blíž ke gejzírům užít si východ slunce. Každý gejzír je tady trochu jiný a má taky svůj interval gejzení. Procházíme se v parku skoro 2 hodiny a absorbujeme tu nádheru, co příroda vykouzlila. Je nutné podotknout, že chodíme docela pomalu, protože jsme ve výšce 4300 m.n.m. Než vyrazíme k naší další zastávce- horké prameny Purilibre a Puritama, dáváme si malou sváču v autě.

Máme nacíleno hlavně k pramenům Purilibre, které jsou zadarmo a ke kterým vedl 45 min hike. Podle instrukcí pána z cestovky ze San Pedra, jsme zaparkovali u pramenů Puritama. Nikde jsme neviděli směrovky, a když jsme se zeptali u vstupu do Puritama, kudy se jde na Purilibre, tak nám pán řekl, že musíme jednoduše jet zpět odkud jsme přijeli (dokonce jsme na tomhle místě předtím po cestě stavěli a dělali si fotky!). Nechal nás podívat se na Puritama prameny z dálky, abychom věděli, o co přesně stát. Byla fakt zima, hrozně foukalo a my jsme oba usoudili, že bychom do pramenů nevlezli. Takže místo toho abychom se autem vraceli k Purilibre, rozhodli jsme se pokračovat dále dle našeho plánu k slaným jezírkům Baltinache. Jsou 60 km na jihovýchod od San Pedra, takže nás ještě nějaká ta cesta čeká. Před San Pedrem zastavujeme na oběd se super výhledem na okolní hory, San Pedro a taky Moon Valley. Máme klasiku-avokádo, toast a rajče. Nikde nikdo, prostě paráda!

V San Pedru bereme palivo a Klára si kupuje cafe latté, protože ji ta nadmořská výška nějak zmohla.

Jsme zvědavý, jaká povede cesta k Baltinache jezírkům, protože nás před ní varovali zase úplně všichni. Prý tam často auta mají píchlé pneumatiky a je to prostě děs. Za chvilku už odbočujeme z hlavní a říkáme si, že nechápeme kde je problém. To však pochopíme asi za 5 km, kdy se cesta promění na cestu pokrytou od štěrku až po velké kameny. Zpomalíme, nadskakujeme i v našem obr autě a David doslova kličkuje mezi kameny, které vypadají víc "nebezpečně" než ostatní. Na cestě jsou navíc takové vlnky od toho, jak fouká vítr, takže se opravdu chvěje celé auto.

Když nás předjede několik rychlíků, David si začne hrát s rychlostí a zjišťuje, že když jedeme 40km/h místo 20 km/h, tak to auto tolik neskáče a my nevyklepáváme duši. Super!

Za 1,5h máme za sebou 30 km plných zadržených dechů a zaťatých půlek a jsme na místě.

Kolem nás jsou v dálce hory na jedné straně a na druhé straně výběžky Moon Valley. Mezi nimi je jen suchá a pustá krajina plná kamení a sem tam je nějaká tráva. Obloha je bez mráčků, krásně modrá. Vypadá to dost idylicky, dokud nevystoupíme z auta. Fouká takovým způsobem, že nám jdou ztěžka otevřít dveře a my se neslyšíme na slovo. Musíme na sebe mluvit, jak někde na koncertě. No co se dá dělat.

Nejdříve se jdeme kolem jezírek projít po takových dřevěných chodníčkách. Obdivujeme několik jezírek různých odstínů modré až po zeleno-růžovou, které jsou zapuštěné do solných plání kolem. Nic takového jsme nikdy neviděli a kromě jedné americké rodiny jsme tu úplně sami.

Popojedeme autem k hlavní budově areálu. Je čas jít do plavek! Plavky na sobě, menší kanistr s vodou na opláchnutí od soli s sebou (Sprchy jsou mimo provoz) a jdeme k dedikovanému jezírku na koupání. Kolem jezírka je posezení se slunečníky, takže člověk by mohl mít dojem, že je někde na pláži, kdyby nebyla taková zima. David jde hrdinsky do prázdného jezírka jako první a Klára ho dokumentuje. Docela si to užívá. Vidí, že blíží skupinka dalších lidí a tak pouští Kláru do jezírka a chopí se dokumentace. Klára se snaží nekřičet, ale ta voda není žádné kafíčko. Je tam podstatně kratší dobu než David a snaží se spíš přežít. Koupačka je u konce, polejeme se navzájem kanistrem vody, převlékneme se a naskakujeme do auta. Cesta Dobrodružná část cesty zpět je teď mnohem rychlejší a dokonce si během ní dáváme sušenky. Než vrátíme auto máme ještě čas na malou před-večeři s výhledem přímo na Moon Valley. Vrátíme auto a zařídíme si půjčení kola na zítra.

Dneska to byl dlouhý den a tak už jen jdeme do obchodu, koupíme si věci na večeři a na zítřek a jdeme na hostel.

K večeři máme takové minitortily se sýrem a italskou slaninou a k tomu zeleninu a červené víno.

17.5. - Kola v poušti

Dneska jsme se chtěli pěkně vyspat a dojít si na dobrou snídani. A jak jsme si naplánovali, tak jsme udělali. Zašli jsme si do odzkoušené kavárny Roots a dali si dobrou kávu a snídani každý po svém- David kuřecí bagetu a Klára granolu s yogurtem a vaječnou omeletu s chlebem. V téhle kavárně se nám fakt moc líbí, je to tady originálně vydekorované černobílými fotkami známých osobností nejen z hudebního průmyslu a hraje tady vždycky dobrá hudba. Pěkná atmosféra.

Po poklidné snídani už jedeme na kole do terénu! Klára si ještě v San Pedru náhodnou všimne pošty a tak kupujeme známky.

Prvním cílem je údolí Valle de Catarpe s doporučovanou soutěskou Garganta del Diablo. Projíždíme kolem červených skal v udělí s říčkou, kterou několikrát přeskakujeme s kolama v ruce.

Sluníčko pěkně svítí, ale není vedro a jak pěkně příjemně. Dojedeme ke vstupní bráně, zaplatíme vstupné a jedeme dál. Před Gargantou del Diablo sesedáme z kola a jdeme si ji projít pěšky abychom si ji pořádně prohlédli (dá se ji i projet na kole).

Chodíme různými podchody pod skalami a obdivujeme rozmanité tvary a strukturu skal. Na konci soutěsky pak vylezeme na vyhlídku na jednom z kopců. Dáváme si sváču a díváme se do dálky až na sopky na hranici Bolívie a Chile. Nejsme u sami, ale stejně je to pohoda. Vracíme se zpátky ke kolům a pokračujeme údolím až na něho konec k malému kostelíku. Tam si dáváme pod stromem pomyslný oběd - housku se sýrem.

Pak už jedeme údolím zpátky a jedeme k dalšímu cíli dne - ruinám po Incích a Atacamaních - Pukará de Quitor. Část areálu je uzavřena, protože se pracuje na jeho rekonstrukci. To nás trochu mrzí, ale důkladně tyhle části prozkoumáme aspoň přes plot. Nemůžeme se ani projít skrz bývalou osadu, ale máme na ni alepoň výhledy. Dozvídáme se něco málo o historii osady- o její okupaci Inky a následném dobitím Španěly, ale čekali jsme upřímně trochu více informací. Pukará de Quitor je situované v kopcích, takže máme během prohlídky výhledy na okolní údolí - údolí, kterým jsme dneska projížděli a taky třeba Valle del Muerte, kam se chystáme dále.

Přesouváme se na kole asi 3 km, platíme vstupné a začínáme projížďku skrz Valle del Muerte. Je dost podobné Valle de La Luna, ale o něco menší a více písčité. Až tak písčité, že Klára občas seskakuje z kola. Na konci cesty pro kola i auta je velká duna, na které jezdí turisti na snowboardu. Sedáme si na lavičku, dáváme si sváču a hodnotíme um jezdců. Shodujeme se, že necháme ty holky v ladících sportovních podprsenkách a mini kraťasech/sukňokraťasech, které padají/ držkopadají každých 5 vteřin - hází různé přemety v písku a pak třeba 5 minut sedí a dostávají se z toho. Musí být hrozně sedřené, ale na istáči budou mít cool videa. Ale na duně jsou i profíci. Ty jsou v její vyšší části a dunu sjíždějí ladně celou najednou. Kola necháme zaparkovaná a míříme písčitou cestu na vyhlídku. Docela fouká.

Sluníčko už pomalu klesá a hodně lidí, čeká na vyhlídce na západ slunce. My se chvilku pokocháme, ale pak už jdeme zpátky ke kolům. Užíváme si, jak zapající sluníčko proměňuje barvy údolí a oblohy. Než nasedneme na zase na kola podíváme se na vrcholek duny, kterou sjíždí snowboardisti. Takhle ze shora to vypadá docela odvážně.

Sejdeme dunu dolů pěkně po svých, vyklepe písek z bot a naskakujeme na kola. Jeden úplně sami skrz poušť, obloha je růžovo-fialová. Je to kouzelné. Když vyjedeme z údolí, Klára už má zapnutou čelovku. Do San Pedra jedeme po hlavní cestě, je to jen 2 kilometry a přijde nám to bezpečnější než jet kamennou a písčitou cestou, když už je tma. Přidává se k nám ještě jeden cyklista a pak už šlapeme.

Vrátíme kola, koupíme si kolu na posilnění a vyrážíme se podívat po suvenýrech. Něco málo ulovíme a jdeme se odměnit do místní restaurace s grilovanými kuřaty. Dáváme si půlku kuřete a hranolky. K tomu máme několik omáček včetně obyčejné hořčice a kečupu. Je vidět, že do restaurace chodí opravdu místní, protože po chvíli přichází i průvodce z Valle de La Muerte a poznává nás. Tak se pozdravíme a popřejeme si dobrou chuť. Napíšeme tady ještě pohledy a pak už pelášíme do supermarketu koupit nějaké věci na zítřejší svačinu do autobusu- zítra už jedeme zpět do Argentiny!

Cestou domů hodině ještě pohledy do kaslíku. Na hostelu balíme, Klára dělá svačinu- tuňákové tousty s Philadelphii a okurkou a sýrem.

Připravení a natěšení na Argentinu usínáme.

18.5. - Přejezd do Argentiny

Bereme batohy na záda a jdeme na autobusové nádraží. Autobus směr Salta má mít odjezd v 7:30. Přijíždí trochu později, ale nevadí. Řidiči kontrolují všem doklady a narážejí na jednu pani z Argentiny, která má již propadlé vízum do Chile. Tu bohužel odmítají vzít s sebou. Brzy vyrážíme do hor.

Cca ve výšce 4600 m.n.m. zastavujeme. Venku fouká a okolo nás je sníh, který se velmi ochotně zvedá ze země. Předpokládáme, že to je kvůli všudypřitomnému suchu. Brzy se ale celý autobus zastavuje a po chvíli otáčí. Nevíme proč, ale je to tak. Po chvíli nám jeden z řidičů oznamuje, že venku je příliš špatné počasí a sníh na silnici, abychom mohli pokračovat v cestě. Proto jedeme zpět do San Pedra de Atacama. Po příjezdu nám řidiči oznamují, že by dnes cestu rádi zkusili ještě jednou a tak máme na hodinu rozchod. Situace využíváme a jdeme do kavárny Roots, kde si plánujeme nadcházející dny.

Po hodině pospícháme zpět na autobusové nádraží. Tam narazíme na naše spolucestující, ale řidiči nikde. Čekáme, co se bude dít. Asi po další hodině se dozvídáme, že počasí se stále neuklidnilo a budeme čekat do 3. hodiny, kdy dostaneme posledního reportu z problematického místa. Dále čekáme. Moc nás to nebaví, ale aspoň jsme se trochu seznámili s kolegy.

Ve 3 se dozvídáme, že autobus dnes již nevyrazí. Další pokus je tedy zítra, opět sraz v 7:30 na autobusovém nádraží. Na otázku jak je pravděpodobné, že to další den vyjde řidič odpovídá 50:50. Budeme tedy doufat, aby to bylo těch správných 50.

Z nádraží jdeme na naše předchozí ubytování s prosíkem, jestli můžeme zůstat ještě další noc. Naštěstí mají místo. Po ubytování si zařídíme pár věcí - oběd/večeře, vyměníme trochu peněz a jdeme do Museo del Meteorito. Atacama je nalezištěm několika meteoritů. V muzeu se dozvídáme, že pomocí meteoritů například známe historii a strukturu Země (kovové jádro, ..). Jedním z poznávacích znamení meteoritu od kamene je to, že meteorit je magnetický. Některé meteority mají v sobě silikáty, které jdou krásně prosvítit a meteorit pak vypadá, jako by byl z jiné planety. Meteority můžou být původcem života, protože na některých byly nelazeny části DNA, ze kterých může vzniknout život. To by mohlo naznačovat tomu, že za správných podmínek by mohl vzniknout život i na jiné planetě než je Země. Na meteority jsme si mohli i sáhnout. Celé muzeum bylo ve velkém bílém (již značně zaprášeném do oranžova) stanu, který vypadal jak ze Star Wars. Víno na pokoji a těšíme se do Argentiny.

19.5. - Přejezd do Argentiny 2.

Opět vstáváme a před 7:30 jsme na autobusovém nádraží. Tentokrát čeká o poznání více pasažérů na autobus do Salty. Ten přijíždí, my ukazujeme potřebné dokumenty a čekáme, co se bude dít. Autobus vyjíždí do hor. Vše vypadá nadějně. Stoupáme relativně rychle.

Autobus zastaví u Bolivijské hranice v 4650 m.n.m. v řadě aut v 9:30. Dále je cesta zatím zavřená. Po asi 2 hodinách nás řidiči pouští ven z autobusu, abychom si mohli protáhnout nohy. Venku je krásně, bezvětří a od rána jsme nezaznamenali ani mráček. Nechápeme, proč nemůžeme jet dále. Prý ale problematické místa jsou ještě dále a místní služba tam uklízí silnici. Stále čekáme, máme snězenou už skoro všechnu svačinu, když v 15:40 přijde finální verdikt. Všichni se musí otočit a jedeme zpátky do San Pedra. Důvodem jsou prý 2 zaseknuté kamiony na cestě. Všichni jsme překvapení, protože cesta byla přeci zavřená.

Jsme z toho špatní. Už druhý den ztracený cestou autobusem a my jsme se nikam nedostali. Po příjezdu si najdeme nové ubytování, abychom zažili alespoň něco nového, protože v San Pedru už jinak známe každé zákoutí. V supermarketu kupujeme čínské polévky, pečivo a šunku na svačinu na další cestu. Polévky si připravíme na ubytku, naplánujeme, co dělat v případě, že to zítra vyjde, a na dobrou noc si pouštíme seriál Narcos.

20.5. - Přejezd do Argentiny 3.

Tohle už známe. Vstáváme na autobus, který jede v 7:30. Cestou na autobus potkáváme staré známé, kteří to pokouší potřetí - stejně jako my. Řidiči nám tvrdí, že šance vidí opět 50:50. Na obloze ani mráček, nefouká vítr. Je prostě nádherně. Tak kdy jindy když ne dnes? Autobus je značně plnější. Dokonce nás umístí na sedačky, které nejsou vedle sebe. To si ale nenecháváme líbit a domluvíme si sedačky v přední polovině autobusu. Autobus opět rychle stoupá, my pospáváme. Probouzíme se u našeho včerejšího maxima - hranice s Bolivijí. Tentokrát ale svižně projedeme okolo a pokračujeme v cestě dál. Zvědavě vyhlížíme, co bylo na cestě tak špatného, že to nešlo projet. Vidíme trochu sněhu a ledu. Předpokládáme, že sníh zde rychle roztával a přimrznul k vozovce. Jinak nic, co by se nedalo zvládnout se zimníma pneumatikama. Cestou na hranici ještě vidíme slané laguny a plameňáky.

Proces na hraničním přechodu probíhal prakticky identicky, jako při cestě do Chile. Nejdřív u prvního okénka odejdeme z Chile, u druhého okénka vstoupíme do Argentiny a pak musíme k autobusu pro zavazadla na kontrolu. Protože 3 dny nepřejelo přes hranici prakticky ani jedno auto, tak je místnost pořádně přeplněná a navíc velmi špatne organizovaná. V našich zavazadlech hledají převážně ovoce a zeleninu. U nás se jim zadaří, protože jsme si na svačinu koupili jablíčka, které jsme nestihli sníst. Bohužel nám je na hranici už nedovolí ani sníst a jablka letí bezlítostně do koše. Mrzí nás to, ale jestli to je daň za to, že jsme konečně v Argentině, tak bereme všema deseti. Na hranici se seznámíme s jednou starší pani ze Švýcarska, která už v Chile a Argentine cestuje druhý měsíc a další dva jí ještě čekají. Začala v Patagonii, kde byla asi 3 týdny s rodinou a dál pokračuje sama.

Na Argentinské straně si konecně můžeme prohlédnout místa, které jsme projeli ve tmě. Projíždíme pouštní horskou krajinou, později vidíme nejvetší slanou planinu v Argentině (Salinas Grandes), poté praskliny ve vroubkované hnědé hornině (naše švýcarská kamarádka říká, že takhle vypadá město La Paz) a následně sedmibarevné hory u Purmamarcy. Tam vystupuje jedna slečna a my pokračujeme do San Salvador de Jujuy - naše cílová stanice. Za Purmamarcou již máme signál a tak můžeme začít řešit výpůjčku auta. Nejdřív prohledáváme webové stránky různých půjčoven, abychom věděli, která auta jsou dostupná. Dokonce Klárka musí zavolat do Avisu, protože tam auta na poslední chvíli nejsou na webu vidět. Obratně spanělsky domlouvá, že pro nás auto budou mít připravené.

Přijíždíme do San Salvadoru asi s hodinovým zpožděním - až po šesté hodině večerní. Na nádraží si ještě zjistíme časy odjezdů autobusů do Salty (abychom byli připravení na odlet do Buenos Aires). Cabify zde nefunguje a tak nasedáme do normálního taxíka a jedeme do Avisu v centru města. Ten sídlí v nějakém hotelu a po příjezdu nás překvapuje, že tam nikdo není. Čekáme tedy a po několika minutách přijde starší pán, který je překvapený, že tam jsme a o našem hovoru z autobusu vůbec nic neví. Začneme pátrat tedy, na jaké číslo jsme volali. Nejdřív nám tvrdí, že nikdo s tímto číslem v Avisu nepracuje, ale naštěstí jsme dohledali jeho kolegu. Ten pro nás připravoval auto na letišti a tak s ním ještě musí přijet do města. Domluvíme se tedy, že do půl hodiny budeme zpět a jdeme se odměnit večeří.

David si dává pizzu a Klára burgera. Je to jen taková rychlovka, protože hned spěcháme k Avisu. Jde nám o čas, kterého jsme už tolik ztratili. Cílem dne je dostat se až do Humahuacy. V Avisu ještě asi 15 minut čekáme a pak přijde mladý kluk s klíčky od auta. Hurá! Začneme (samozřejmě ve španělštině) vyřizovat všechny dokumenty a náležitosti. Formalita, že? Akorát, že vůbec. Došli jsme k platbě zálohy, kde po nás opět chtějí kreditní kartu. Naše karta nefunguje. Tak se rychle přes whatsapp (ještě, že je ve stejném časovém pásmu) domlouváme s Dennisem, že bychom opět mohli použít jeho. Už to vypadá, že by to mohlo projít, ale pak si kluk z Avisu uvědomí, že karta musí mít jméno řidiče a navíc ji musíme mít fyzicky u sebe. Náš zlatý žolík tentokrát nevychází. Ještě se ptáme, jak je možné, že naše karta fungovala v Saltě v Hertzu a ne tady. Volá tedy do Hertzu na letišti v Jujuyi a říká nám, že to tak dříve v Hertzu šlo, ale teď kvůli stížnostem už to tak nejde. Zklamaní vycházíme z Avisu, ztratili jsme další minimálně 2 hodiny a auto nemáme. Supr.

Nasedáme do nejbližšího taxi a jedeme na letiště. Tam máme šanci. Auto půjčovny tam podle googlu zavírají až v 21:00 a my máme příjezd v 20:45. Cestou koukáme na tachometr a autu svítí kontrolka poruchy motoru a poruchy ABS. Není divu, že vydává tak zvláštní zvuky. Na letiště ale dojedeme v pořádku a včas! Co nejdříve hledáme půjčovny aut. V první nám oznamují, že pokud nemáme rezervaci, tak nám nemohou pomoci. Jdeme tak k Hertzu, kde nám auto slíbí (jetrochu větší, než bychom chtěli) a my tak začneme vyřizovat náležitosti. Domluvíme se na pojištění auta a jdeme na placení zálohy. Pán se zeptá, jestli máme kreditní kartu a David už trochy vyhýbavě "S touhle by to mělo fungovat.". To, že to je debitní karta si necháme pro sebe. Píp píp a platba prošla! Oba tak trochu slavíme. Z letiště odjedeme s autem.

Od přepážky jdeme k autu. Je to Toyota Etios. Pán nám ukázuje, kde všude je škrábnuté a obouchané, abychom si to pro jistotu nafotili. Auto má dokonce i mini prasklinu v předním skle. Vše se zdá ale v pořádku a tak v 21:45 vyjíždíme z letiště. Přijíždíme k závoře, David stáhne okénko, naskenujeme kód, vyjedeme a David se snaží zavřít okénko. To se zvláštně posune a zasekne.

Pocit bezmoci. Rychle se otočíme a jedeme zpátky. Klára vyskočí z auta a rychle běží k přepážce, aby tam ještě nekdo byl. Naštěstí brzy přichází s pánem od Hertzu. Ten s okýnkem trochu zacloumá a uzná, že auto není v pořádku a nabídne nám tedy jiné. Brzy přijede s další Toyotou Etios. Tentokrát je o poznání novější. Prakticky bez škrábnutí okénko je také takové línější. Auto nafotíme, podepíšeme novou smlouvu a jedeme.

Zastavíme u závory, načteme kód a závora se neotevírá. Otáčíme se a Klára běží k přepážce Hertzu. To je snad noční můra. Brzy se vrátí s novým kódem a zkoušíme to znovu. Závora se otevírá a my konečně můžeme vyrazit. Je 22:20 a nás ještě čeká dlouhá cesta po tmě.

Víme, že cíl je Humahuaca, která je severně 2 hodiny od San Salvador de Jujuy. Klárka najde na bookingu ubytko, které má 24 hodinový front desk a tak máme i dnešní cíl vytyčen.

Jedeme pomalu. Je tma, jedeme po cestě, která by se prý měla někde trochu zhoršit, ale my nevíme kde. Navíc cestou potkáme jednu policejní kontrolu (jen nakoukli do auta) a jednou nás pán upozorňoval na srážku auta s koněm. To nebyl pěkný pohled. Do Humahuacy dojíždíme v 0:45. Přivítá nás velmi milá paní. Vyčerpaní se ani neumyjeme a jdeme spát. Teplo nám poskytuje na pokoji přímotop.